Snad poprvé v životě přiznávám, že mám tak trochu strach. Směsice divných pocitů. Za pár hodin se setkám po několika letech s člověkem, kterého znám už dost dlouho, ale ... bojím se. Co když si najednou nebudeme mít co říct? Je zbabělé rušit schůzku "za pět dvanáct", a proto dneska vstanu (zní to dost divně, jenže já jsem si ještě samou nervozitou nešla ani lehnout), pokusím se ze sebe udělat člověka a pak děj se vůle boží. 

Jedno je však jisté: Buď si budeme zase o poznání blíž a nebo budu mít následující dny/týdny o čem přemýšlet.