Během následujících minut jsem nedokázal rozumě uvažovat. Jenom jsem svíral Ditu v náručí, snažil se ji utěšovat a modlil se, aby Mathias konečně dorazil. Ditin stav se pořád zhoršoval a já jsem cítil šílenou bezmoc. Nemohl jsem její utrpení vzít na sebe, mohl jsem se jenom dívat na její zkřivený obličej. Ruce se jí klepaly a nebyla schopná sama vstát. Dokonce už ani nemluvila. Jenom tiše vzlykala. Pokaždé, když se jí zvedl žaludek a schovala hlavu do kýble, jsem musel zatínat pěsti. Litoval jsem ji. A v koutku duše jsem cítil, že tohle je hodně vážné. Nic banálního. Ditu totiž "jen tak něco" neskolí. Tady už přestává všechna sranda. Snažil jsem se nemyslet na balanc, který právě sváděla. Tančila na tenkém ledě. Chvílemi se mi už skoro propadala a mizela pod hladinou, která se za ní zavírala, ale já jsem se jí pokaždé pokusil včas zachytit a vytáhnout. Ten nerovný boj nehodlal ani jeden z nás vzdát.
Nevím, kolik uběhlo času od telefonátu s Mathiasem, ale když se místností rozlehl protivný zvuk domovního zvonku, polekaně jsem sebou škubl. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, odkud se to protivné pípání ozvývá. Dnes pro mě však znamenalo spásu. Vysvobození.
"Vydrž tu, prosím, to je Mathias," zašeptám a opřu Ditu do polštářů. Když se ujistím, že nemůže spadnout, rozeběhnu se ke dveřím a trhnutím je otevřu dokořán.
"To je dost," zamručí Mathias nespokojeně. Podle jeho zbývajících rozcuchaných vlasů usoudím, že jsem ho skutečně vytáhl z postel
. Ostatně.. já na tom nebudu o moc lépe, uvědomím si s lehkým úšklebkem vzápětí. Ale je mi to fuk. I kdybych měl na hlavě pleš.
"Jak jí je?" ptá se mě Mathias, když se překotně zouvá v předsíni.
"Zvrací, motá se jí hlava a neudrží se skoro na nohou," vysypu ze sebe věci, které mi utkvěly v paměti, "a pořád pláče," dodám tiše.
"A divíš se?" zeptá se ironicky Mathias. Jako bych snad za to mohl já!
"Všechno bude dobrý," stiskne mi rameno a pak už zamíří do ložnice za Ditou. Pokud jsem čekal a naivně se domníval, že se na ni podívá a Dita jako zázrakem vyskočí z postele, spletl jsem se. Soudě podle Mathiasova starostlivého výrazu a úsečných odpovědí mi dochází, že ani on si není přesně jistý, co s Ditou je.
"Musí do nemocnice," otočí se na mě, "hned," dodá vzápětí.
"Jdu nastartovat auto," kývnu a vyrazím ze dveří. Mathias zatím pomůže Ditě na nohy a pomalu se s ní dobelhá do auta. Sedne si s ní na zadní sedadlo a já pomalu vyjedu ze vrat. Ve zpětném zrcátku neustále kontroluji Ditin výraz. Nedokážu říct, zda se horší nebo je pořád ve stejném šklebu. Křečovitě svírám volant a nadávám na každou červenou, kterou k naší smůle chytíme.
"To chce klid," zasyčí Mathias, když nevydržím a zařvu zlostně na řidiče přede mnou, díky němuž jsem málem vybočil ze silnice. Mathiasova slova na mě mají účinky ledové sprchy, okamžitě zmlknu a opět se zadívám do zpětného zrcátka.
"Radši se dívej na cestu," utrousí Mathias a otře Ditě z čela pot. Na sucho polknu. Tohle je zlý. Hodně zlý. Cesta do nemocnice se mi zdála nekonečná, ačkoliv trvala sotva čtvrt hodiny. Kdy jsem vjížděl branou dovnitř, ucítil jsem náhlý příval strachu. Co když odsud pojedu sám? ... Zaparkoval jsem přímo před klinikou, pomohl Ditě z auta, zatímco Mathias zařizoval další věci.
"Všechno bude zase dobrý," políbil jsem ji na rty. Nereagovala a mě začínalo štípat v očích. Tolik jsem si přál, aby se na mě usmála a zopakovala mi mou větu. Chtěl jsem, aby mě ujistila, že mě nikdy neopustí, že tu se mnou zůstane ještě hodně dlouho.. a že spolu třeba zestárneme... byl jsem zoufalý a začínal jsem pomalu propadat panice. Toužil jsem strávit poslední den Ditina života v její přítomnosti a doufal jsem, že ten den ještě nenastal.. že to není dnes.. a nebude to zítra ani za měsíc.. najednou jsem si uvědomil, že bez ní můj život nemá cenu. Nechtěl jsem ji ztratit, ale kdyby se tak stalo, asi bych to neustál. Nemohl bych dál hrát v kapele, musel bych se odstěhovat z Berlína.. a možná i utéct za hranice.. daleko odsud.. pryč ze státu, který by mi Ditu připomínal. Uvažoval jsem sobecky, jako srab, který utíká před zodpovědností, ale nedokázal jsem si pomoci. Zbyla mi jenom naděje. Všechno ostatní lehlo prachem... Dito, ...
"Vzchop se," zasyčí mi Mathias do ucha, když dovedu Ditu před dveře příslušné místnosti. Dovnitř mě nepustí. Takže mi nezbyde než věřit Mathiasovému úsudku.
"Co jí teď čeká?" zeptám se strojeně. Mathias se opře o zeď a promne si unaveně oči.
"Pár vyšetření.. ale hlavně se musíme přesvědčit, jestli nemá krvácení do mozku..." vzdychne a posadí se vedle mě do čekárny, "to by totiž byla konečná," dodá po chvilce trapného mlčení a se mnou se s jeho slovy zatočí celá planeta...
"Jdi se projít," zatřese se mnou rázně Mathias, "slyšíš?!" trochu mě praští, abych se probral.
"Dojdu si koupit kafe do automatu.." souhlasně kývnu a zamířím po dlouhé, úzké chodbě k jedinému, funkčnímu přístroji... automaticky vhodním příslušné mince dovnitř, zmáčku první tlačítko, jenž se mi namane a poté jenom apaticky sleduji kelímek, který se mi mihne před očima a kávu, co stéká s mírným vrčením dovntř a plní ho po okraj... nevnímám chuť kávy. A nevadí mi spálenina, která se mi rozleze po jazyku. Všehno považuju v tuto chvíli za maličkosti. Na ničem mi už totiž nezáleží. Jediné, co chci, je, aby Dita žila... moje milovaná.. moje jediná.. moje beauty queen...
Svět kolem mě se snad zastavil. Uvízl jsem na pár dlouhých minut v odporném zápachu nemocnice, tichu a hlasitému tikotu hodin. Každou chvíli kolem mě projel někdo na vozíku nebo dokonce na pojízdném lůžku - zcela neschopný pohybu. Když mě míjel zřízenec s mladým klukem na lůžku, střetl jsem se s nemocným očima. Mohlo mu být stejně jako mě. Nevěděl jsem, co se mu stalo, ale tohle zjištění mnou pořádně otřáslo. Uvědomil jsem si, že nejsem ani zpoloviny tak silný, jak jsem si celou dobu myslel. Každý další pacient s bílé zástěře mi přidělával další stres. Najednou jsem měl pocit, že se na mě snad chodí po jednom koukat. Jako bych byl nějaká pomátná, pozlacená socha. Byl to nesmysl. Pouze výplod mé bujné fantazie, ale najednou jsem nedokázal utéct. Ocitl jsem se v začarovaném kruhu a nedokázal jsem se dostat ven.
Když už jsem začínal pomalu propadat zoufalství, zaslechl jsem důvěrně známé hlasy. Okamžitě jsem zahodil nedopitý kelímek do koše a prudce se otočil za unaveným, dívčím hlasem, který byl pro mě v tento okamžik zvonkohrou...
"Dito," vydechnu šťastně, když jí vidím kráčet po chodbě s Mathiasem. Jeho přítomnost zcela ignoruji. Obejmu Ditu pevně kolem pasu a věnuji jí malý polibek na rty.
"Strašně jsem se o tebe bál," zašeptám jí do ucha a nepřestávám ji k sobě tisknout.
"Dostala kapačku a hned se jí udělalo líp," pousměje se Mathias. I na mě je vidět, že mu spadl pořádný kámen ze srdce.
"Yu, rozmačkáš mě," zasměje se Dita, ale neodstrčí mě. Nepatrně své objetí povolím, ale nepustím ji. Najednou mám strach, že se mi rozplyne před očima. Chci ji držet ve své náruči, vnímat její živočišné teplo a tlukot srdce, dokud můžu. Asi jsem sobec, ale nedovolím ani Mathiasovi, aby se k ní přiblížil. Pořád ji drtím ve svém sevření a nepřestávám ji hladit po dlouhých, havraních vlasech. Až po chvíli si uvědomím, že jediný, kdo by tady potřeboval utěšit, jsem spíš já. Chovám se jako šílenec, dojde mi vzápětí význam Mathiasova nechápavého výrazu. Není rozhořčený, ani zklamaný, spíš hodně pobavený nad mou přemrštěnou reakcí. Trochu slevím ze svých nároků a konečně Ditu pustím. Okamžitě však vyhledám její ruku a propletu naše prsty. Patří jenom mě, tak proč to nedat všem jasně najevo, ne?
"Ani tě nezajímají výsledky?" zeptá se Mathias lehce uštěpačně. Pohlédnu na Ditu a vrátím jí úsměv.
"Zajímají, ale když vidím, že je Ditě líp, všechno ostatní jde stranou," přiznám a čekám, až začne Mathias sám.
"Za všechno s největší pravděpodobností může včerejší výstup," krátce na mě pohlédne a pak pokračuje dál: "Dita není zdravotně zcela v pořádku, takže není divu, že její tělo takhle reagovalo," Mathias se odmlčí. Vím, že by mi chtěl sdělit něco mezi čtyřma očima, ale Ditu teď odehnat nemůže. Musíme si počkat na vhodnější příležitost. Zřejmě není v pořádku vůbec nic, dojde mi jeho upřený pohled, kterým se mi snaží naznačit něco, co absolutně nechápu, ale tuším... má špatné zprávy, dojde mi. Ditin stav se určitě zhoršil a on jí to zatajil. Možná, že si už dokázal přesně vyčíslit týdny.. nebo dny..? .. které jí zbývají. Tahle myšlenka mi způsobí husí kůži. Nevědomky se oklepu, abych se toho šíleného pocitu zbavil.
"Co děláš?" šťouchne do mě Dita se smíchem.
"Nic," pousměji se na ni, "je mi tu zima a navíc nemám rád nemocnice," ušklíbnu se, čímž jim oběma naznačím, že bychom mohli změnit zápach dezinfekce za něco příjemnějšího.
"Nevím, jak vy," podívá se na nás Mathias, "ale já mám docela hlad," a na důkaz svých slov si položí ruku na břicho. Tohle dětské gesto Ditu rozesměje. Chytí Mathiase pod paží, mou ruku však nepustí a táhne nás oba dva ven. Na čerstvý vzduch. Mimo dosah sava, bílých lůžek a pípajících přístrojů... už jsem říkal, že ji miluju?
Venku se bez většího rozmýšlení vydáme ke kavárně, kde jsem před pár měsíci narazil na Ditu a Mathiase. Tenkrát, když mi tam dala Vicky kopačky a utekla mi se svým fotografem, jsem si uvědomil, že jediná dívka, po které skutečně toužím, je Dita. Slečna s havraními vlasy a sněhovou tváří.... Aniž bychom nad tím vším více uvažovali, vstoupíme do důvěrně známých prostorů kavárny.
"Už zase vy?!" zděsí se upřímně servírka, když nás zahlédne mezi dveřmi. Dita se zarazí a na okamžik zaváhá. Zřejmě tu nechce být nevítaným hostem, ale s Mathiasem její rozpaky hned rozbijeme. Vezmu ji kolem ramen a posadím ji k sobě na dvousedačku. Mathias si k nám přisune malé křesílko a hodí před nás menu. Sehraně po něm s Ditou sáhneme, takže se další minutu přetahujeme, abychom se pak mohli udobřit polibkem a prolistovali lístek společně.
"Máte vybráno?" vyruší nás obsluha. Po menších dohadech se všichni shodneme na kávě s čokoládovým muffinem, jako start do nového dne se nám jeví tato kombinace ideální. Dívka si od nás vezme menu a při odchodu si nás přeměří zkoumavým pohledem:
"Doufám, že se to dneska obejde bez skandálů, máme poměrně plno, jestli jste si všimli," utrousí na naši adresu, nečeká na odpověď a zmizí pro naši objednávku.
"Skvělý.." utrousí Dita a sklopí oči na špičky svých bot. Přitáhnu si ji na sedačce blíž k sobě a nechám ji, aby si opřela hlavu o mé rameno.
"Vždyť jsme jim naposledy zvedli návštěvnost.." zasměji se při vzpomínce na výstup, který jsem tenkrát ztropil.
"Ty radši pomlč," vloží se do toho Mathias, "kdyby ses tu před pár měsíci neochomýtal, mohlo být všechno jinak," z jeho věty číší sice přátelský tón, ale stopu zklamání a smutku zakrýt nedokáže. Ale kupodivu se poté vrátí konverzace opět do bezstarostného, místy trochu škádlivého, tónu. Po půl hodině se s námi Mathias rozloučí. Zůstaneme s Ditou sami a já ji bezmyšlenkovitě navrhnu jednu věc, o níž jsem za poslední dobu uvažoval téměř nepřetržitě:
"Nechtěla bys letos strávit Vánoce u mě? S mou rodinou?" stisknu jí vyčkávavě ruku a čekám na odpověď.
By Linut
