Bezmyšlenkovitě jsem bloumal noční Paříží. Všechny obchody byly zavřené, jen v pár barech hrála hudba a slavil se bujaře příchod nového roku. Nedokázal jsem se bavit. Na jednu stranu jsem se toužil posadit do jednoho z místních lokálů a propít se do bezvědomí. Jedině tak bych dokázal zapomenout a mohl na chvíli uniknout kruté realitě. Ale to veselí, které uvnitř panovalo, mě od mého šíleného nápadu odrazovalo. Raději jsem zamířil do klidnější ulice. Hluku tu podstatně ubylo a čím dál jsem šel, tím víc jsem si uvědomoval ticho, které se všude kolem rozprostřelo. Jako bych se dostal za nějakou neviditelnou protihlukovou stěnu. Váhavě jsem se zastavil. Opřel jsem se jednou nohou o seschlý strom a automaticky zalovil v kapse. Vytáhl jsem po neuvěřitelně dlouhé době krabičku cigaret. Jak dlouho jsem nekouřil? Měsíc? Dva? .Nebo ještě dýl? Nevím... Kvůli Ditě jsem se dokázal vzdát úplně všeho. Jen pro ni.. jen když jsem se mohl probouzet vedle ní a v noci se k ní přitisknout. Roztřesenou rukou jsem si dopravil cigaretu mezi prochladlé rty. Na první pokus se mi ji zapálit nepodařilo. Zkoušel jsem to vytrvale dál, ale zapalovač mě odmítal poslouchat. Najednou jsem si uvědomil, že se chovám jako blázen. Vydržel jsem nekouřit, kvůli Ditě... a kvůli ní v tom budu taky pokračovat. Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se dostal z chmurných představ. Pořád jsem měl pocit, že je se mou, že mě ještě neopustila.. Jako by stála vedle m

"Excusez-moi de vous déranger, porriez-vous me donner un conseil?" ozvala se vedle mě dívka v dlouhém, zimním kabátě. Nechápal jsem, kde se tu vzala. Nevzal jsem ji předtím vůbec na vědomí. Kdyby na mě nepromluvila, nevěděl bych o její přítomnosti do teď. Roztěkaně jsem pootočil hlavu, abych si ji mohl prohlédnout. Když jsem jí pohlédl do tváře, málem jsem omdlel. Šíleně se podobala Ditě... Její vzhled mi sebral vítr z plachet. Tupě jsem si prohlížel její rysy a nezmohl se ani na slovo. Připadalo mi, že na mě skutečně mluví Dita! Asi jsem skutečně začínal bláznit... přišlo, že měla i německý přízvuk schovaný za naučenými francouzskými frázemi!
"Parlez-vous francais?" pokračuje dívka zmateně. Nedokázal jsem z ní spustit oči. Stáli jsme tam nehybně proti sobě. Oba dva v rozpacích. Dívka se ze mě snažila vymámit alespoň jedno slovo, kývnutí hlavy nebo jiné gesto, aby se přesvědčila, že ji vnímám, jenže já jsem nebyl schopen pohybu. Pouze jsem cítil, jak zatínám pěsti v kapsách svého kabátu... toho, co mi dala Dita k Vánocům.. přesně toho, který jsme společně vybrali v Drážďanech... v den, kdy jsme se poprvé políbili... a kdy jsme spolu začali chodit.. kdy náš vztah nabral ten správný směr... hlavou mi víří stovky dalších podobných myšlenek. Jedna za druhou. Navazují na sebe a vytváří mi před očima můj životní příběh. Jedním z posledních snímků je Ditina bolestí zkřivená tvář... její zmatená slova, které nedávala příliš smysl a potom už vidím jenom záda doktora... nastal moment, kdy jsem viděl Ditu naposledy živou. Položili ji na lůžko a odvezli ji - neznámo kam... Nepřišla po svých jako posledně. Dokonce ani na lůžku ji nepřivezli. Když mě míjel zřízenec, měl na tváři soucitný výraz. Před sebou strkal pojízdné lůžko, ale mě stále nedocházelo, že to může být to samé, na němž odváželi před chvílí Ditu... a pak se otevřely dveře. Vystoupil z nich muž v bílém plášti a zamířil ke mně s pravidelným klapotem podrážek nemocniční obuvi. Ten zvuk mi lezl na nervy. Jako by odpočítával čas, kdy jsem mohl ještě žít ve sladké nevědomosti a naději...
Zatočí se mi hlava. Opět slyším ta slova, která mě připravila o poslední naivní iluze. Jako bych najednou ucítil pach nemocniční chodby. Ten smrad mě dusí. Mám tendenci si povolit palestinu, najednou mě škrtí. Nemůžu dýchat. Zbrkle tak učiním. Ten prudký pohyb dívku překvapí. O krok zděšeně couvne, ale nepřestává se na mě dívat. Šátek si rozvážu úplně. Na krku mě ovane chladný vzduch. Konečně se můžu nadechnout z plných plic. Ale nepomáhá to. I když mě mrazí po celém těle a dostávám pocit, že se mi musí snad plíce tím chladem rozervat, nedokáže to přehlušit bolest, kterou cítím uvnitř. Mráz mi nedokáže vymazat události posledních pár hodin. A krásy Paříže mě neumí upoutat natolik, abych zapomněl. Rozpačitě se rozhlédnu kolem sebe. Najednou pocítím silný odpor vůči lidem, kteří se smějí a radují z příchodu nového roku. Nevím, kde se tu najedou vzali. Ale s úžasem jsem zjistil, že svítá... čas mi utíkal tak rychle... ani nechci vědět, jak dlouho jsem tu stál, opřený o strom a přítomnost mi dělala pouze má beznaděj, žal a bolest ze ztráty dívky, kterou jsem nade vše miloval.

Nevydržím tu už ani minutu. Musím pryč. Okamžitě. Někam hodně daleko. Pryč z centra, které se začíná už brzy po ránu zaplňovat, pryč z Paříže, pryč z celé prokleté Francie...

"Attendez!" zavolá za mnou dívka zoufale. Nevnímám její volání. Nedbám prosebného tónu. Může oslovit kohokoliv jiného. Já jí nemůžu sloužit... aniž bych se rozhlížel, vkročím odhodlaně do silnice. Z pravé strany se ke mně donese snůška francouzských nadávek, protkaných pár anglickými pro případ, že bych náhodou nerozuměl. Z druhé strany uslyším rázné zatroubení a skřípot brzd. Je mi to jedno. Po tvářích se mi vytrvale valí slzy, konečně jsem dokázal prolomit hráz .... Nestydím se za své emoce, ne dnes...

Dita si s sebou vzala možná víc tajemství, než si Yu myslel. Nikdy mu třeba neřekla, že v Paříži žije její mladší sestra, s níž se už dlouhá léta neviděla...

The End 

http://www.youtube.com/watch?v=Fv7kta-hE20&feature=related  - The Rasmus: "Still standing"

By Linut