"Nesahej na mě," couvnu dozadu. Sebastian se ke mně stále přibližuje. Na rtech mu pohrává pokřivený úsměv. Ví, že nemám kam utéct. Jsem v pasti.
"Nebuď zlobivá," poškádlí mě. Nesnáším ho. Jak jsem mohla být tak zaslepená? Milovala jsem zrůdu v lidském těle! A na to jsem taky šeredně doplatila...
"Udělej mi přece radost," zašeptá mi Sebastian do ucha, když mě pomalu obejde a dostane se ke mně zezadu. Do očí se mi tlačí slzy. Moc dobře vím, co bude následovat. Dělo se to minule, i předtím... pořád dokola. A pokaždé to je horší a horší.. Sebastian nezná hranice. Není jako Shin. Postrádá veškerou něhu. Vezme si mě, jako bych byla kus hadru na podlahu. Div, že si o mě neotře své boty.
"Klekni si," přikáže mi. Všechno uvnitř mě se bouří. Odmítá. Nechce poslouchat, jenže Sebastian si dneska nechce hrát.
"Tak bude to?!" zakřičí, chytne mě za vlasy a smíkne se mnou o zem. Při pádu se praštím o malý stolek. Chytím se zděšeně za spánek, z něhož mi stéká pramínek teplé krve. Červená lepkavá tekutina mi uvízne na prstech.
"To nic není," ušklíbne se Seb, "kdyby jsi poslouchala, tak se ti to nestalo," surově po pohladí po hlavě. Začnu se klepat rozčilením. Proč nemám dostatek síly, abych ho odmítla..?! Nemám ani tolik odvahy, abych mu plivla do tváře, protože vím, že pak by bylo všechno ještě horší..
"Pojď sem," přikáže mi a ukáže na pohovku. Rozklepou se mi kolen
. Při představě, co se mnou chce zase provádět se mi udělá špatně natolik, že svádím boj sama se sebou, abych se nepozvracela na podlahu.
"Pohni sebou, ty malá couro!" přikáže mi Bastian vytočeně. Nohy mi ztuhnou. I kdybych teď chtěla sebevíc, nepohnu se.
"Mám si pro tebe dojít?!" zařve Sebastian nadmíru vytočeně a skutečně se ke mně rozejde. Z očí se mi začnou valit potoky slaných slz, nesnažím se je zastavit. Jediné, co dokážu vnímat, je Sebastianova ruka, která mě zvedne ze země, aby mě mohl dotáhnout k staré, špinavé pohovce. Snažím se nevnímat všechny fleky, které tam při koupi rozhodně nebyly. Nechci si uvědomovat, na čem všem se válím, protože bych se mohla z toho pomyšlení skutečně pozvracet.
Nečeká, až se vzpamatuju, doslova ze mě serve oblečení a poté mě silou natlačí na kus nábytku. Po tvářích mi tečou slzy, ale Sebastian se před ničím nezastaví. Nezná slitování. Vím, že až se ráno probudím, budu mít na stehnech pořádné podlitiny...
Když mi na tváři přistane facka, abych se probrala a začala konečně spolupracovat, vzdám svou veškerou snahu utéct a nechám Sebastiana, aby mi ukázal, jaké to je, když jste pro někoho méně, než plivanec na chodníku...
Každý jeho surový stisk, kterým mi vytváří jenom další modřinu, každý stisk zubů a každé zakrakání za vlasy je pro mě utrpení. V duchu se modlím, aby všechno brzy skončilo a já se mohla konečně schovat u sebe v pokoji, lehnout si na postel, obejmout polštáře, které mi rozumí a máčet povlečené slzami potupy.
Až drsné přitažení za vlasy mě přinutí sestoupit zpátky. Sebastian si tak zvrátí mou hlavu k sobě. Donutí mě, zaklonit se a umožnit mu tak lepší průchod. Nenávidím ho. A s každou bolestí, kterou mi neomaleně způsobí, má averze jenom zesílí... v koutku duše zatoužím po jeho smrti.
"Bývala jsi lepší," ušklíbne se Sebastian, když se na mě dostatečně vyřádí a zapne si zip u kalhot. Na jeho narážku nereaguji. Nechci ho nijak rozčílit, proto zůstanu nehnutě ležet na pohovce, kde po dnešním večeru přibyla další skvrna. Ta, která v sobě nese stopu hanby.
"Děvkou jsi a děvkou taky zůstaneš," otočí se ke mně Sebastian a chytí mě za bradu. Tvrdě se mi podívá do očí: "nezapomeň na to," zašklebí se, sebere zbytky svého oblečení a nechá mě samotnou. Stejně jako pokaždé. Mám pocit, jako bych žila v časové smyčce. Věci, které se dějí, se už někdy staly.. opakují se. Pořád dokola. A já s tím nemůžu nic udělat. S touto zoufalou myšlenkou se mi podaří schoulit do klubíčka na pohovce, každý pohyb mi však působí nesnesitelnou bolest. Všude na své kůži cítím Bastienovy hrubé dlaně, jeho chtivý dech i jeho sperma. Nikdy si s ničím nelámal hlavu. Nezajímaly ho moje pocity.
Vím, že se tu nevydržím choulit moc dlouho, začíná mnou totiž prostupovat chlad. Důvěrně známý pocit, který mě vždycky dostane do reality a donutí mě alespoň na okamžik rozumě uvažovat. Opatrně sundám nohy z pohovky na podlahu, ucítím opět palčivou bolest. Sevřu pevně rty a pokusím se vstát. Musím se hodně přemáhat, abych nezačala plakat znovu. Bolestí, potupou, beznadějí nad láskou, která nebude nikdy vyslyšena.
Jakmile se ocitnu na vratkých nohám, ucítím rozlévající se teplo. Překvapeně se zahledím na vnitřní stranu stehen, po níž stékají pramínky krve. Takhle strašně, mě zřídil poprvé v životě...
"Shine," vydechnu překvapeně. Včera mi připomínal, že zase přijde, ale myslela jsem, že ho sem Sebastian už nikdy nepustí. Zvlášť po té včerejší aféře u něho v pokoji. Při té vzpomínce se oklepu. Ještě teď ho v sobě cítím. Je mi na nic. Sebastian se stal mou největší noční můrou. Pošlapal mi všechny sny a zadusil poslední naději na normální život.
"Stalo se něco?" zavětří Shin. Nemohlo mu ujít mé divné chování. Navíc jsem dneska celá zahalená. Od hlavy až k patě je mé tělo poseté modřinami a dalším podlitinami... Když se nedočká odpovědi, přistoupí ke mně.
"Mel? Co se děje?" uchopí mě za paži, jenže se bohužel zrovna trefí do jedné z bolestivých podlitin. Syknu bolestí a do očí se mi vtlačí opět slzy. Shin okamžitě pochopí.
"Ukaž," přikáže a chce mi poodhalit kus oděvu.
"Ne!" vyjeknu zděšeně a uteču na druhou stranu pokoje. Nechci, aby mě takhle viděl. Na kolenou, zuboženou... jsem přece silná! Přežiju všechno. Vím, že bude zase líp. Musím věřit..
"Mel," přistoupí ke mně a opatrně mi sjede ukazováčkem přes bradu na krk. Nechám ho, jeho doteky jsou tak ohleduplné, až se mi chce znovu brečet. Potřebuju něhu. Jeho lásku. Chci, aby mě utěšil. Chytí lem látky, která mi zakrývá zubožený dekolt a opatrně sjede níž.
"Proboha," vydechne zděšeně. Vycuknu se mu a přitáhnu si látku opět blíž k tělu. Čekala jsem podobnou reakci, ale přesto mě jeho šokovaný výraz zamrzel.
"Viděl jsi to, a teď už můžeš jít," otočím se k němu zády. Poslední věc, o kterou bych teď stála, je jeho lístost...
"Kdo ti to udělal?" zalape znovu po dechu. Před očima se mi okamžitě mihne Sebastianova vzrušená tvář. Na prázdno polknu.
"Na tom přece nesejde," zamumlám. Přes slzy nevidím ani ven, z okna. Je mi všechno líto. Lituju sama sebe, svůj zpackanej život i chvíli, kdy jsem Sebastiana potkala a naložila ho v dešti do svého auta!!
"Sebastian, že jo?" procedí Shin naštvaně skrz zuby, "Tohle mu nedaruju, parchantovi," zařve jako smyslů zbavený.
"Ne! Shine!" chytím ho za rukáv, "Nedělej to! Prosím!" pokusím se ho ještě zastavit, ale cloumá s ním takový vztek, že se mi to nepodaří.
"Pusť mě, přece si nemyslíš, že tu budu sedět s rukama v klíně a nehnu prstem?!" zasyčí podrážděně. Vysmekne se mi z objetí a vyběhne ze dveří. Zničeně se svezu podél postele na zem. Nepřetávám brečet, protože slzy jsou to jediné, co mi nikdo nemůže vzít...
By Linut
