"Chyběla jsi mi.." zašeptám jí roztouženě do ucha. Ulrike se na mě podívá a v očích jí zajiskří. Ztrácím se v jejích kočičích očích. Hladově se na ní vrhnu, můj náhlý útok neustojí a skácí se pod mou vahou na postel.
"Ty nic nevydržíš.."utahuju si z ní se smíchem a začnu jí líbat na krk, přičemž sestupuji pořád níž a rozepínám jí automaticky lehkou mikinu na zip.
"Počkej.." zarazí mě, když se dostanu se zipem až na konec a jedním trhnutím z ní svléknu svršek.
"Co je?" podívám se na ní s otázkou.
"Co když přijde Strify..?.." vypáčí ze sebe obavu.
"Neboj, nepřijde.." zamumlám a obkroužím jí ukazováčkem kolečko kolem pupíku.
"Jak si můžeš být tak jistý?" odporuje mi mezi polibky, kterýma ji bez milosti zasypávám.
"Slíbil mi to.." zahuhlám po chvíli a čekám na její reakci. Vezme to.
"Takže ty sis to plánoval.." hraje úžas.
"Něco proti?" zasměju se a rozcuchám jí účes. Neodpoví mi, místo toho mi poslepu rozepne zip u kalhot. Beru to jako souhlas. Rychle ze sebe shodíme zbytky oblečení. Ale Ulrike mě na poslední chvíli ještě zarazí.
"Bud něžnej, prosím.." zašeptá prosebně a podívá se na mě očima raněné srny. Skoro se zalknu. Co mi tím chtěla říct? Že jsem jindy neohleduplnej? .. Ted už nezbývá čas na další otázky, proto vyslechnu bez dalšího zbytečné vyptávání její přání a dám do toho všechno, jenom, abych vyhověl její prosb
... A že se ze mě, když je po všem, pěkně leje. Dokonce i Ulrike mi s úsměvem stírá dlaní pot z čela.... ale za ten její spokojenej a štastnej výraz, to rozhodně stojí... Teprve nyní si uvědomuju, jak moc ji miluju a že ji začínám brát jako součást svého života.. je to dobře nebo ne? .. Zdá se mi, že přestává pršet a na oblohu se vyšvihne co nevidět kotouč slunce... Tak to hlavně nezakřiknout...
"Ulrike.. miláčku.. ty pláčeš.." setřu ji slzu, která ji vyklouzla z koutku oka. Mám slabé spaní, takže stačilo málo a procitnul jsem. Kor když jsem poznal, že vedle mě pláče. Leží vedle mě, po báječném milování a přesto se jí řinou z očí potoky ... Nechápu to...
"Ne.. to se ti jenom něco zdá.." zatřepe hlavou a chce se odvrátit, ale nedovolím jí to.
"Co se děje?" nadzvednu se na loktu a přitáhnu si její hlavu blíž.
"Nic ... a vlastně hodně.." opět se jí začnou koulet slzy po tvářích. Na nic nečekám a následuji ji do koupelny. Ostré světlo mě na chvíli omráčí.
"Děsíš mě.. sedni si.." donutím ji, aby se posadila na okraj vany a vezmu její ruce do svých.
"Přestaň plakat a řekni mi, co se děje..."
"Nechci o tom mluvit.."
"A já zase nechci, aby ses trápila... za poslední dobu jsi se změnila.. nejsi to ty.."
"Kiro, nech mě prosím samotnou.."
"Ne, Ulrike.. dokud mi to neřekneš, tak neodejdu.." stojím si za svým. "Nechci, abychom před sebou navzájem něco tajili... já jsem ti taky všechno řekl... víš i všechno o mém .." odmlčím se. Mám to znova opakovat?.. ".. úletu se Sonjou.." Ulrike se na mě podívá uslzenýma očima.
"A to je právě to.."
"Týká se mě to, že jo? Je to kvůli mně.. Tvoje nálada nějak souvisí se mnou.." zavalím ji úvahama.
"Kiro jsem unavená, půjdu si lehnout.. a není mi dobře.." snaží se z toho vykroutit.
"Jak myslíš.. ale dřív nebo později se to stejně dozvím.." vzdychnu, pohladím ji po tváři a zamířím ke dveřím koupelny.
"Jsem těhotná.." ozve se najednou za mými zády slabým hláskem a já mám pocit, že se mnou zatočil snad celý svět. Musím se chytit futer, aby to se mnou nešvihlo.
"A .. víš to jistě?" odvážím se jí opatrně zeptat, když jsem schopnej promluvit. Ulrike kývne a opět se rozpláče. Tak tohle jsem opravdu nečekal. Možná by mě tolik nezaskočilo, kdyby mi řekla, že se chce rozejít.. nebo že se Strifym vážně něco měla.. a tohle.. hm.. nějak nemám slov. To, že by mohla být těhotná mě ani ve snu nenapadlo. Ale všechno do sebe až hrozivě zapadá. Náš první sex v hotelu. Tam jsme si to asi zpečetili, uvědomím si. Akorát by to sedělo...
"Tak ale.. nechápu, proč pláčeš.. vždyť to je přece radostná zpráva." pokouším se jí nějak povzbudit, ačkoliv mě teda do smíchu taky dvakrát není.
"Kiro.. nechci tě svazovat.. máš kapelu a.."
"Vinu na tom neseme snad oba dva, ne?" přeruším ji.
"Nech mě prosím domluvit... ze začátku by nám to třeba klapalo.. ale .. víš.. jsi mladej.. nevybouřenej.. všude kolem máš hromady holek, co tě zbožnujou..."
"Mám rád jenom tebe!" chytím ji kolem pasu.
"To tvrdíš ted.." usměje se hořce.
"Ulrike.. jsou to jenom fanynky.." nemůžu uvěřit jejímu smýšlení.
"No právě, Kiro, ty si k tobě vždycky cestu pod nějakou záminkou najdou.. chápeš? .."
"Popravdě – nechápu, Ulrike... můžou se snažit sebevíc.. ale já mám tebe! Copak ty nechápeš TOHLE?"
"Už jednou jsem se spálila.."
"Chceš mě srovnávat s někým, kdo tě opustil, když jsi přišla o svou sestru? S někým, komu jsi nestála ani za to, aby ti řekl sbohem? S někým, kdo tě klidně odkopl jako prašivýho psa?... Ulrike to si o mě myslíš?.."
"Kiro, Kiro.. tohle jsem vůbec neřekla.." rozpláče se znova. Asi jsem to přehnal, uznám.
"Tiše.. pššt... Ulrike.." kolíbám s ní ze strany na stranu jako s malým děckem. A pak se pro sebe ušklíbnu. Vždyť ona v sobě nosí děcko.. Vlastně utěšuju dvě osoby..
"Bojím se.." přizná mi.
"Já tě neopustím.. slibu-"
"Nechci po tobě sliby. Hodně jsem o tom přemýšlela... a rozhodla jsem se..."
"Ulrike... nechceš doufám-"
"Bylo by to nejlepší řešení.. pro nás pro všechny... Ty bys mohl zůstat s kapelou – bez závazků. A já bych nebyla svobodná matka..."
"Ulrike...?.." lapu po dechu.
"Kiro je to opravdu to nejlepší, co můžeme udělat.."
"Uvědomuješ si vůbec ty rizika s tím spojený?"
"Něco se musí obětovat.. nic není tak jednoduchý.."
"Nepřijde ti, že to moc hrotíš? To malý odsuzuješ k smrti a ještě sis ani nestačila zvyknout na to, že bys mohla být matka.."
"Nemluv o tom.." prosí.
"Chceš ho zabít jen tak .."
"Kiro, prosím.."
"Nevinnou bytost, která ti nic neudělala.."
"Dost!!" křičí skoro hystericky.
"Nechci tě strašit.. jenom tě chci donutit, aby sis to ještě rozmyslela.."
"Není čas se rozmýšlet!"
"Pak to je znamení, aby sis ho nechala.."
"Je to čistě moje rozhodnutí! Udělám tak, jak sama uznám za vhodný.."
"A já o tom snad rozhodovat nemůžu?.." pak mě začne nahlodávat červíček pochybností..: "Je to dítě vůbec moje?".. Ulrike se na mě podívá a já bych si nejradši nafackoval. Jak jsem o tom mohl vůbec pochybovat. Ted jsem ji definitivně usvědčil v tom, aby se na mě neohlížela a dělala podle sebe.
"Vidíš, je to tady.." poznamená smutně.. "Nevyčítám ti to.. ale zítra si půjdu dohodnout termín..."
By Linut
