"Uvědomila jsem si, že teď jsem to já, kdo musí udělat první krok, Kiro."
"Ale?" zvednu se zájmem oči od novin a sleduju Ulrike. Posadí se naproti mně a podloží si hlavu dlaní. Vypadá unaveně, ale šťastně.
"Mám pro tebe překvapení.." usměje se na mě přes stůl.
"Vážně? A copak to je?" zeptám se se zájmem.
"Nebuď zvědavej.." škádlí mě a pak mi zaváže oči šátkem.
"Nic nevidím.." protestuju a chci si ho sundat. Rozmaže se mi make-up!
"Kiro! Nepodváděj!" napomene mě a chytí mě za ruce, které už aktivně rozvazují uzel.
"Dobře.. ale rychle.. není to zrovna příjemný." rezignuju a vydám se jí napospas... podle zvuků poznám, že jsme vyšli na ulici...
"Koupila jsi dům??" vydechnu překvapeně, když mi konečně dovolí sundat si šátek a já spatřím obrovský dům a makléře potloukajícího se kousek od nás...
"Ještě ne... potřebuju tvůj souhlas.." mrkne na mě.
"Ale vždyť tu máme takovejch inzerátů... a tenhle bude určitě drahej.. podívej se na to vybavení.. vsadím se, že má i vnitřní a venkovní bazén!" vzdychnu. Na tohle budeme muset hodně dlouho šetřit a nebo hodně dlouho splácet... Čemuž jsme se chtěli vyhnout...
"Inzerátů máme sice hromadu, až mám občas problém vůbec tě, za tím množstvím papírů, najít.." neodpustí si menší narážku, ale hned zase pokračuje: ".. ale ani jeden nevyhovuje... a navíc tenhle dům stojí až nebezpečně mál
..."
"Já zírám.." políbím ji na čelo. I tu její předešlou poznámku radši přejdu, protože se jednak nechci hádat, a jednak vím, že má bohužel pravdu..
"Tak můžeme podepsat smlouvu a –" Ulrike mě však rázně přeruší a utne můj plán už v zárodku.
"Ne Kiro! Nejdřív si ten dům musíš prohlídnout!" na důkaz toho, že všechno myslí smrtelně vážně, vykročí směrem ke dveřím.
"Ale já vím, že je úžasnej.. vybírala jsi ho ty.. věřím ti.." vzdychnu.
"Kiro!! Co jsem řekla?! Pokud se nechceš podívat dovnitř, žádná smlouva nebude!" umane si náhle. Sice mi tím na chvíli sebere vítr z plachet, ale pak se vzpamatuju.
"Ulrike..?" zvednu obočí.
"Promiň mi to.. nechala jsem se unést.." sklopí oči. Chytnu ji za ruku a vzdychnu. Samozřejmě, že musí být zase po jejím...
"Tak fajn.. jdeme dovnitř.. a pak podepíšeme tu smlouvu." popíchnu ji.
"Jeden z mnoha důvodů, proč tě miluju.." zašeptá a políbí mě.
"Počkej.. a co ty zbylé důvody?"
"Až někdy jindy.." mrkne na mě.
Dům je opravdu rozlehlý. Skoro se chci zeptat, na co budeme potřebovat tolik prostoru. ale pak svou nemístnou poznámku radši spolknu. Nechci ji ranit.. Časem si můžeme pořídit třeba psa.. nebo kočku...
"Ještě to tu není vybavený.. ale představ si, až si to tu budeme zařizovat.." zasní se Ulrike.
"To bude zase bordelu..." utrousím potichu, při tom pomyšlení se mi totiž ježí všechny vlasy na hlavě.
"Co jsi říkal?" otočí se na mě.
"Já? .. vůbec nic.." usměju se na ni. Ano, správně.. jsem typickej chlap..
"Tak jo.. bereme to.." podívám se na makléře, který nám vytrvale chodí v patách.
"Počkej přece. ještě jsi neviděl všechno.." podívá se na mě Ulrike a já ji následuju vyčerpaně do dalších několika místností. Připomíná mi to tu menší bludiště, které snad nikde nekončí...
"Tohle bude naše ložnice.." otevře dveře dokořán. Místnost jako stvořená pro milování, pomyslím si s úsměvem, nahlas však neřeknu vůbec nic. Ale při pohledu na strop mi dojde, proč Ulrike vybrala právě tuhle místnost... Pro velké podkrovní okno.. kterým jsou vidět hvězdy...
"A co je tady?" všimnu si posledního pokoje. Ulrike mi neodpoví, jenom mě vyzve, abych otevřel dveře a zjistil to sám.
"Nějak to nechápu.." promluvím zmateně. Místnost je totiž jako jediná napůl zařízená. Teda napůl... uprostřed místnosti stojí houpací kůň a v rohu zahlédnu dětskou postýlku...
"To je dětskej pokojíček.." poučí mě Ulrike.. asi se tvářím jako totální tupec, když mi to musela vysvětlit..
"To jsem poznal.. ale.." nějak nemám sílu zeptat se jí, na co pokojíček, když děti stejně mít nemůžeme..
Ale pak jako by mě někdo praštil do hlavy a mě se konečně rozsvítilo... Asi jsem momentálně dostal odpověď na její častou bledost u snídaně.. stupňující se únavu.. podrážděnost... střídání nálad.. a já hlupák si už myslel, že si našla někoho jiného!
"Ulrike??.." vezmu ji za ruku a políbím ji. Ano, přesně tak, jako ve starých filmech.. přesně tak, jak jsem to toužil aspoň jednou v životě udělat, ve chvíli, kdy se dozvím, že nic není ztraceno.... že i na nás se štěstí dokáže usmát. Ode dneška vím, že zázraky se dějí.
"Konečně ti to došlo?" usměje se na mě.
"Tak proto jsi poslední dobou tak zářila! Proč jsi mi nic neřekla?"
"Chtěla jsem mít jistotu." políbí mě na ústa a pak ji opatrně obejmu. Vím, že teď už se nic nestane... protože venku konečně přestalo pršet a vysvitlo slunce... Vystrčím nechápavého makléře za dveře, zabouchnu za náma a vrhnu se na Ulrike.
"Berete to?" buší rozzuřeně chlap na dveře, ale my ho ignorujeme. Přemístíme se do zadní části pokoje a společně ulehneme na tvrdou zem..Ale nevadí nám to. Žádné rušivé elementy nevnímáme, všechno jde mimo nás. Musíme přece náš nový dům pokřtít, ne?
By Linut
