Nestačím uhnout pohledem, takže se s Yuem střetneme očima. Dělí nás od sebe sice víc jak polovina místnosti, ale přesto mě zahlédl. Lehce nakrčil obočí a pak se pousmál koutkem úst. Víc jsem toho neviděla, protože jsem se otočila zpátky k baru. Najednou mě zachvátila panika. Nevím, kam s rukama a modlím se, aby si sedl někam hodně daleko. Ideální by bylo, kdyby odešel... pryč... hodně daleko... V jeho přítomnosti se cítím nesvá a navíc je tu jeden velký problém - Hedvika.
Ta se ovšem vesele vybavuje s barmanem a Yua vůbec nevzala na vědomí, jak jsem si stihla pohotově všimnout. Což je možná jedině dobře, uvědomím si a hned si v hlavě přehraju jejich rozchod, u něhož jsem byla svědkem. Možná bych ji měla na jeho přítomnost aspoň upozornit, napadne mě. Jenže než se k ní stačím přiblížit, přistanou před náma panáky. Nechápavě se podívám směrem, odkud pití přišlo – nebo spíš doslova přilétlo a zahledím se do tváří dvou rozesmátých kluků. Nebudou o moc starší než my...
"Připijete si s náma, ne?" zazubí se ti dva a okamžitě si k nám bez zeptání přisednou, takže mě definitivně oddělí od Hedviky. Trochu rozpačitě ji vyhledám očima, ale Hedvika vypadá, že se báječně baví, ihned do sebe kopne již několikátého panáka a dokonce si s jedním z kluků vymění dost vášnivý polibek na seznámení. Já se naštěstí podobné proceduře vyhnu, ale alkoholu bohužel ne. Nejprve jsem na Hedviku naštvaná, musela tušit, jak to tady chodí, přesto mě sem vzala. Jenže pak mi všechno začne splývat a všechny starosti hodím za hlav
. Dokonce se přestanu otáčet a nenápadně pozorovat Yua, který si přisedl ke stolečku se dvěma hodně hlučnýma holkama. Konečně se taky začnu bavit naplno. Jména dotyčných se mi sice totálně slila do jednoho, ale přesto neotálím a pěkně si s každým zatancuju. A musím přiznat, že chvílema dost odvážně. Najednou neznám hranic. Žijeme přece jenom jednou, ne? Tak proč si to pořádně neužít?
"Ještě jednu rundu!" kývne ten vedle mě, když se vysmátí vrátíme zpátky k baru, na číšníka a obejme mě majetnicky kolem ramen.
"Musím si odskočit." odstrčím ho od sebe se smíchem a na jeho otázky, zda nechci doprovodit reaguji pouze smíchem a mávnutím ruky. Na jednu stranu se mi uleví, že jsem z jeho dosahu, ale na když spočinu nohama na zemi, všechno se mi rozmaže. Zhluboka se nadechnu a vyrazím směrem, kde si myslím, že jsou toalety. Jenže jdu na opačnou stranu. Bezradně se zastavím na druhé straně baru u dveří pro personál a únikového východu. Chvíli přešlapuji na místě, ale pak se rozhodnu vrátit a vytáhnout Hedviku, ta bude určitě vědět, kudy jít..
Rázně se otočím, ale narazím do kluka, stojícího přímo za mnou.
"Sorry." podívám se na něho, přijde mi povědomej, ale vůbec si ho nedokážu zařadit. Někde jsem ho už musela vidět..
"Kampak?" usměje se na mě vyzývavě a zatarasí mi cestu.
"Někam pryč od tebe." zasměju se a chci ho obejít, ale je rychlejší a stoupne si těsně přede mně, takže nemám úniku.
"Nech mě." strčím do něho trochu netrpělivě.
"Ale, ale.. ono se to vzpouzí.." chytí mě kolem ramen. Chci se mu vycuknout, jenže jeho objetí je pevné jak železo. Nemůžu skoro ani dýchat.
"Co po mě chceš?" zadívám se mu do očí. Teď mi trochu cvakne. Ten kluk mi strašně připomíná Yua... akorát má delší nos... jinak se mu neuvěřitelně podobá.. není špatnej, napadne mě.. a ve skrytu duše mě napadne hříšná myšlenka, kterou však hned vzápětí zaplaším do kouta.
"Jenom si trochu užít.." odhrne mi pramen vlasů z čela. Nechám ho, aby se ke mně sklonil a políbil mě, dokonce mu vyjdu vstříc, aniž bych se nad tím pozastavila. Čte mi snad myšlenky?
"Vidíš, že to jde.." mrkne na mě. Nevím, co chce dělat, ale opět mě obejme, tentokrát kolem pasu, pevně si mě přivine a zamíříme někam na druhou stranu.
"Kam mě to vedeš?" začnu se lehce vzpouzet, když zamíříme k toaletám.
"Uvidíš." ušklíbne se a pak se zastavíme před pánskými záchody.
"Ale ty jsou pánský.." namítnu, ovšem pak už cítím jeho ruce, které mě natlačí dovnitř. Nemám sílu se vzpouzet. Sotva se za námi zavřou dveře, okamžitě se na mě nalepí. Jeho ruce najednou cítím úplně všude. Není místo, kam by nezabloudil. Tohle se mi přestává líbit. Chci ho od sebe odstrčit, ale když ucítí odpor, nasměruje mě do kabinky. Zachvátí mě panika.
"Ale já nechci.." pokouším se vzdorovat.
"Bude se ti to líbit.. uvidíš.." zašeptá mi do ucha. Nevím, jestli mám začít křičet, nebo se snažit utíkat, každopádně v mém stavu nejsem schopná vůbec ničeho... Pomalu se začínám smiřovat s tím, co bude následovat, když uslyším vrznout dveře. Do místnosti někdo vleze, zatím nikoho nevidím, ale spoléhám na něho jako na svého spasitele.
"Romeo?" uslyším mužský hlas. Lehce sebou trhnu. Ten přece znám! Dokonce moc dobře! Můj společník se otočí.
"Teď neruš, jen co to tu vyřídím, budu se ti plně věnovat.." usměje se na něho koketně.
"Jo tak.. jdu nevhod." zasměje se dotyčný, aniž by mě zahlédl.
Pokusím se Romeovi z posledních sil vysmeknout a povede se mi to. Vyběhnu lehce zadýchaná z malého prostoru kabinky, Romeo mě sice okamžitě chytí kolem pasu a stáhne zpátky k sobě, ale stačí to, abych se opět střetla s těma hlubokýma očima...
Yu ztuhne v půli pohybu. Vyšlu k němu bezradný pohled. Okamžitě pochopí, aniž bych řekla jediné slovo.
"Pusť ji." pronese ledovým hlasem.
"A to jako proč?" zeptá se drze Romeo a přisaje se mi na krk. Ucuknu, ale přesto vím, že si zítra budu muset vzít šátek na krk, abych zakryla fialový flek..
"Bež si taky nějakou ulovit, a nás nech na pokoji." přitiskne mě na stěnu. Zabolí to, syknu bolestí a podívám se úkosem na Yua. Vyšlu k němu opět pohled. Už to vypadá, že se na mě vykašle a odejde, dokonce i nakročí směrem k východu, ale pak se vrátí.
"Řekl jsem ti, abys ji pustil, neslyšel jsi?" objeví se Yu těsně u nás a strčí do Romea, takže se zakymácí a uvolní svůj stisk. Ihned toho využiji a odskočím od něho.
"Co ti je?! Pomátl jsi se nebo co?!" vyjede na něho Romeo.
"Nevidíš, že s tebou nechce nic mít?" zvedne obočí Yu.
"Vždyť sama neví, co chce.. podívej se na ní.. přebrala.." ukáže na mě prstem Romeo.
"Není jediná, kdo tu dneska pořádně přebral." přeměří si ho Yu vyčítavým pohledem.
"Ok, Yu, dej nám pět minut, jo?" olízne si Romeo rty a chytí mě za zápěstí. Opět ucítím jeho dech, přivřu oči. Nechci vědět, jak tohle skončí. Jenže pak ucítím prudký pohyb, s hrůzou otevřu oči a zahlédnu pouze napřahujícího se Yua. Následující události se seběhnou strašně rychle. Yu rozzuřeně povalí Romea na podlahu, chvíli se přetahují a perou, ale Romeo se pak přestane vztekat a vzdá se. Všechno vyděšeně sleduju postávaje o kousek dál.
"To by snad stačilo, ne?" zaslechnu Romea. Yu kývne a dokonce mu podá ruku, aby mohl vstát, ale Romeo ji úmyslně přehlédne a zvedne se s trochou úsilí sám. Lehce se zakymácí a pak po mě vrhne opovržlivý pohled:
"Tak si to s ním užij. Stejně se už nemůže dočkat až si to s tebou rozdá na podlaze." na poslední chvíli stihne uskočit před Yuovou pěstí a pak nám definitivně zmizí z očí.
Došly mi slova. Jen tu bezradně stojím. Nevím, jak se mám zachovat. A Yu mi to ani trochu neusnadňuje. Probodává mě pohledem, ale stále mlčí! Proč sakra něco neřekne?! Kdyby mi nafackoval, nesla bych to líp, než to jeho úmyslné mlčení!
"Budeme tu takhle stát dlouho?!" nevydržím ten teror. Zvlášť, když mi schválně stojí v cestě, takže nemůžu vyjít ven! Ačkoliv.. třeba to myslel Romeo vážně, zapochybuju. Před Yuem mě přece varoval i Shin..
"No dobrý.. ani slůvko, náznak vděku?" ušklíbne se.
"Co chceš, abych udělala? Mám si tu před tebou kleknout nebo co?!" vyjedu na něho a přitom se sama nad svým chováním zarazím. Nechápu, co to do mě vjelo. Zřejmě to bude důsledek z předchozí situace. Místo, abych Yuovi poděkovala, ještě mu vynadám..
Yu překvapením zamrká, tohle zřejmě nečekal.
"No fajn.. ještě, že to vím.. příště se nebudu angažovat.." utrousí rozzlobeně. Stojíme tam proti sobě jako sochy a ani jeden se nemá k tomu, aby se naši hádku pokusil nějak urovnat.
Už se začnu nadechovat, že se mu omluvím jako první a vezmu zpátky svoje slova, když mě předběhne:
"Ostatně.. nevím, co tu ještě straším... chceš ho zavolat zpátky?" podívá se na mě pohrdavě, čímž mě zazdí a veškerá vstřícná slova spolknu jako malinu. Doprošovat se ho nebudu!
"Vlastně bych se ti měl omluvit, že jsem vás vyrušil, co?" rejpe do mě dál. Tohle mě dost zamrzí. Zhluboka se nadechnu a pak na něho vypálím:
"Já na rozdíl od tebe nejdu s každým, víš?! Nejsem jako ty!" vážně ve mně už všechno vře. Vybaví se mi rozhovor se Shinem, jeho varování.. všechno.. i to, jak mu přebral holku..
Yu se zarazí a dívá se na mě poněkud zvláštním pohledem.
"Nevím, kde jsi tohle tvrzení sebrala," ušklíbne se. "Nejspíš od Shina, že jo?" vrhne po mě pohled. Jenom pokrčím rameny a odvrátím od něho tvář. Nemá cenu se s ním dohadovat. Na jednu stranu začínám litovat toho, že sem vůbec přišel...
"Nic nechápeš." pronesu hlasem plným opovržení. Yu si založí ruce v bok.
"Už tu nebudu ani minutu, uhni." pokusím se kolem něho proklouznout, ale on zůstane stát na svém místě. Bez milosti se do něho vší silou opřu, jenže on se nepohne ani o milimetr. To mě rozladí ještě víc. Co si tím sakra dokazuje?!
"Fajn! Chceš to? Máš to mít!" zaječím na něj hystericky, ustoupím o krok dozadu a jedním trhnutím si rozepnu zip na mikině. Nepřestávám ho pozorovat, pořád doufám, že tomu všemu učiní přítrž, že mě včas zarazí. Jenže se tak nestane, jen mě beze slova pozoruje. Alkohol mi zčásti zatemnil mozek, nejsem schopná rozumě uvažovat, následuji své myšlenky. Když se však stále nepohne, shodím ji z ramen. Dopadne na podlahu, jenom zip zacinká o dlaždičky. Opět ani náznak pohnutky. Bezmyšlenkovitě chytím lem trička, podívám se mu do očí. Ještě pořád mě může zastavit, může ke mně přijít a říct, že by to stačilo. Cokoliv.. jen mě nenechat, abych to udělala... Nepatrně sebou škubne, ale ve tváři má pořád stejný, kamenný výraz. Odhodlaně si triko přetáhnu přes hlavu a pohodím vedle mikiny. Teď tu před ním stojím pouze v kalhotách a podprsence. Spočine na mě pohledem. Nemůže mi ujít, jak polknul na prázdno. Nevím, jestli mě to má těšit nebo spíš děsit.
Rukou spočinu na knoflíku kalhot. S hlavou úplně vymetenou ho opatrně rozepnu. Chvíli váhám a pak sjedu zipem níž. Dál se nedostanu, protože Yu se z ničeho nic odlepí ode dveří a přejde těsně ke mně. Srdce se mi zběsile rozbuší. Na prchlivý okamžik se střetneme pohledy, pak mě prudce obejme a opře o zády o chladnou zeď. Jsem jím tolik vyšokovaná, že se ani nevzpouzím a nechám ho, aby mě políbil. Dokonce se mi pod tím tlakem podlomí kolena, takže se ke mně ještě víc přimkne, abych se neskácela k zemi.
By Linut
