"Nemůžeme se bavit o něčem příjemnějším?" vzdychne Yu a já přikývnu. Už toho mám taky dost. Jsem z toho věčného opakování předcházejících událostí dost unavená, takže si vysíleně sednu doprostřed pokoje na huňatý koberec a mlčky Yuovi podám DVD, které přinesl. Předpokládám, že s technikou pracovat umí, takže si natáhnu nohy a čekám, až film naběhne. Yu zastrčí DVD do příslušné přihrádky, navolí jazyk a v mžiku už sedí vedle mě.
"Co to vůbec je?" zeptám se zvědavě. Uvědomím si, že jsem si vlastně obal ani pořádně nestihla prohlédnout. Proto se po něm líně natáhnu a začtu se do obsahu na zadní straně.
"Zbytečná námaha," ušklíbne se Yu, "v tom spěchu jsem popadl první obal, co se mi namanul," pokrčí provinile rameny. Lehce se na něho ušklíbnu a odhodím ho zase zpátky na postel. Jakmile naběhnou úvodní upoutávky, zůstanu trochu zírat na název.
"Tarzan? Pán opic?" zvednu tázavě obočí.
"Co se divíš? Je to Kirovo DVD..." utrousí Yu.
"Ale ne.." zavyju nešťasně.
"Copak?" zasměje se Yu a přitáhne si mě na svůj klín. Líně se o něho opřu a pokusím se vžít do děje filmu, který znám snad už i pozpátku.. "Něco se ti nelíbí?" dokončí Yu svou myšlenku a přejede mi rukou po zádech. Nepatrně se zachvěju. Musel si toho všimnout, protože se sám pro sebe usměje a pevně mě obejme.
Moc dlouho však na film koukat nevydržíme. Zezdola se totiž ozve Irena, která nás začne svolávat jako kuřata na večeř
...
Napůl s úlevou vypnu přehrávač a pak sejdeme s Yuem dolů, k prostřenému stolu...
....
Yu se pomalu zvedne: "Budu muset jít," vymění se si mnou pohled. Je to tady, pomyslím si a podložím si bradu rukou. Čas mi s ním tak neuvěřitelně rychle utekl. Ani jsem si ani neuvědomila, že bude muset někdy odejít – až do téhle chvíle, kdy se zvedl k odchodu.
"Děkuju, že jste mě tu nechali a nevykopli hned mezi dveřma," pousměje se na Irenu, která na něm visí pohledem.
"Ale! My jsme tě moc rádi poznali, že jo?" drcne do Jana, který se začetl do novin, položených na stole. Jan zvedne oči od plátku a pohlédne skrz brýle na postávajícího, stále se usmívajícího se Yua.
"Samozřejmě.." kývne na souhlas. Sice silně pochybuju, že postřehl o čem mluvíme, ale budiž, pousměju se pro sebe.
"Pojedeš domů?" odvážím se ho konečně zeptat. Yu přenese svou pozornost opět ke mně:
"Ne, je už pozdě," podívá se na hodiny v kuchyni, "přespím v hotelu," rozhodne se vzápětí.
"Tak to ani nápad!" rozhodí Irena rozhořčeně ruce, "můžeš přece přes noc zůstat tady," nabídne mu velkoryse a mě tím skoro vyrazí dech. Yu se po mě koutkem oka pobaveně podívá a pak předstírá lehké rozpaky – Irena s Janem mu je bohužel spolknou i s navijákem, ale já mu na tohle rozhodně nenaletím. Krátce se na něho zašklebím, čímž mu dám jasně najevo svůj postoj. S cukajícími koutky mi vrátí grimasu, takže jenom protočím oči. Má tohle u něho cenu? .. Nemá – správně..
"Nechci vás otravovat," zvážní najedou Yu, "už takhle stačí, že jsem u vás strávil celý den," pronese klidně.
"Tohle přece není otravování!" rozhořčí se Irena, "Proč nic neřekneš, Sarah?" chce znát můj názor. Tak to mi ještě scházelo, proletí mi hlavou. Yu se pohodlně opře o dveře ledničky a s úsměvem mě pozoruje. Zřejmě se skutečně dobře baví mými rozpaky! Proto se ho rozhodnu trochu potrápit. Vrátit mu jeho dosavadní chování! Vždyť si jasně hraje do kapsy!
"Proč ne.." věnuju mu krátký pohled, ".. v obýváku na gauči je přece místa dost.." zářivě se na něho usměju. Yuovi trochu zmrzne úsměv na rtech, ale pak se musí silou vůle ovládat, aby se nezhroutil v křeči smíchu.
"Sarah?" zvedne tázavě obočí Irena.
"Ano?" hraju si na nechápavou. Irena zatřepe nevěřícně hlavou: "Ale nic.." protočí oči. Zřejmě rezignovala, v duchu se pousměju. Ještě jsem pořád nevyšla ze cviku, stále dokážu být pěkně zákeřná. Natáhnu se přes stůl pro plátek sýra, co se povaluje na míse se zbytkem salámu a pár kousky zeleniny a strčím si ho pomalu do pusy. Udělám to naprosto spontánně. Nic jsem tím původně nezamýšlela, ale když zpozoruju Yua, který přešlápl z jedné nohy na druhou, nepřestávajíc na mě civět, musím si připsat další bod k dobru. Škoda, že tu jsou naši... mohla jsem se skvěle pobavit na jeho účet, pomyslím si roztrpčele..
"Dobře," začne Irena energeticky sklízet ze stolu poslední zbytky jídla. Jan, který uzná, že tu zřejmě seděl už dost dlouho, se zvedne a zmizí ve své pracovně v patře. Jak jinak...
"Pomůžu ti," vyskočím na nohy a prosmýknu se těsně kolem Yua, který se ve stejný okamžik úmyslně odlepí od ledničky a vyrazí ke dřezu s utěrkou a zcela nevinným výrazem.
"Budu utírat," usměje se na mě.
"Ty to umíš?" rejpnu si do něho a na tváři vykouzlím pochybovačný výraz.
"Sarah!" okřikne mě se smíchem Irena.
"Slyšíte ji?" ukáže na mě prstem, "Má mě za totálního antitalenta," obviní mě a nenápadně do mě žduchne bokem, když se "nutně" nahýbá pro právě umytý talíř.
"Budete schopný to tu umýt a uklidit, aniž byste zbořili kuchyň?" podívá se na nás Irena podezíravě.
"No.. za něho neručím," zašklebím se.
"Přestaň mě pořád podceňovat!" štípne mě do zadku tak, aby si toho Irena nevšimla. Poskočím na místě a hodím po něm vražedný pohled.
"Dobře, děj se vůle boží," pokřižuje se Irena, "snažte se toho rozbít co nejméně," vrhne po nás výhružný pohled. A pak se otočí k Yuovi: "Rozestelu ti v obýváku, gauč je rozkládací, takže je na něm místa celkem dost," rozhodne a radši naši sešlost opustí.
Otočím se ke dřezu a začnu systematicky umývat zbylé talíře, když najednou ucítím dech ve vlasech a posléze i Yuovy ruce, které se zapřely těsně vedle mých boků. Lehce mě svým tělem přimáčkne na linku a ruce smočí v dřezu, aby mohl mezi pěnou vyhledat ty moje. Přivru oči a vychutnávám si ten jemný dotyk. Hladí mě po hřbetech rukou a pak jede výš až k mým lotkům. Obkrouží na nich neviditelná kolečka a pak mě za ně uchopí pevněji, aby mě k sobě mohl přetočit čelem. Nebráním se, tahle hra se mi totiž líbí. Napětím skoro nedýchám a připadám si jako hadrová panenka, svěřená plně do jeho moci.
Spočinu na něm očima a zvednu mokré ruce do výšky. Chvíli zaváhám, ale nakonec mu je obtočím kolem krku, čímž si ho přitáhnu ještě těsněji. Nevadí mu, že mu máčím spodní vlasy a kůži na krku. Jenom se díváme vzájemně do očí a čekáme, co ten druhý udělá. Yu mi jednou rukou sjede přes bok na stehno a nenásilně obtočí mou nohu kolem svého pasu. Trochu zavrávorám, jsem totiž odkázaná jen na jednu nohu, ale Yu mě svým tělem ještě víc přimáčkne ke dřezu, takže skutečně nehrozí, že bych spadla...
Cítím jeho horkou dlaň, která mi snad propaluje kůži na noze! Sune se pořád výš, ale pak se zastaví. Dál si netroufne. Jenom mě jemně hladí a vpíjí se do mě pohledem.
Lehce ho poškrábu nehty na krku, což vezme jako výzvu a zruší tu miniaturní vzdálenost našich rtů. Přestanu na okamžik dýchat. Vnímám jeho jenom horký dech, který mě ovane na kůži a pak cítím hebkost jeho rtů.. bez piercingu... lehce mu přejedu prsty po tváři.
Po krátké chvilce pootevřu rty, čímž mu dám jasný signál. Může jít dál. Yu neváhá a vmanévruje svůj všetečný jazyk dovnitř. Setkáme se na půli cesty. Ucítím, jak jeho stisk na mém stehně značně zesílil.
Pomalu se od něho oddálím a pohlédnu mu opět do očí zastřených touhou.
"To nádobí se samo neumyje," pousměju se. I když mi to trhá srdce, musíme splnit svůj úkol. Ireně bude i tak divný, proč myjeme čtyři talíře dvacet minut...
By Linut
