O šest měsíců později....
"Tady jsi, ty malá couro," nahlédne do pokoje neznámý muž. Chce se mi křičet zoufalstvím. Copak Sebastianovi nestačí, že ze mě jeho předchozí zákazník, to nechutný prase, málem stáhlo kůži zaživa? Neslyšel řev, který se ozýval z mého pokoje? Nebo si snad začíná v mém utrpení libovat? ...
" Pojď ke mně," rozkáže mi a v levé ruce, kterou až doteď schovával za zády, zahlédnu důtky. Při představě, že mě přetáhne několikrát přes nahá záda, mě rozbolí hlava a cítím, že nebude trvat dlouho a omdlím. Složím se mu k nohám a ani nebudu vědět jak. Nevydržím už ani jednu ránu.
"Dělej nebo tě seřežu jak psa, rozuměla jsi?!" zaječí muž a udělá ke mně dva rychlé kroky. V první chvíli se pouze přikrčím na posteli a pokusím se krýt alespoň obličej. V očekávání bolesti přivřu víčka, nahrbím se a snažím se nemyslet na rány, které mi svým hrubým zacházením způsobí. Cítím své srdce. Tluče mi snad až v krku. Bojím se.
"Koukej vstát z ty zkurvený postele!" neomaleně mě chytí za vlasy a strhne mě dolů. Vyjeknu bolestí, sice se v pudu sebezáchovy pokusím vymanit z bolestivého sevření, ale marně. Okamžitě se mi zamlží oči. Tohle se nedá snášet... na podlahu přede mnou spadne chumáč vlasů. Vyrval mi je, o tom není pochyb.
"Kdybys poslouchala, nemusela jsi tohle podstoupit," promluví o poznání vyrovnaněji. Do tváře se mu však pohlédnout neodvážím. Jenom tupě zírám do špinavé zem
. Nemíním poslouchat jeho příkazy. Už ne. Radši ho nechám, aby mě umučil, utýral k smrti, protože já se mu nepodvolím. Už nikdy.
"Takže ty nebudeš poslouchat?!" zavřeští nade mnou a posléze ucítím palčivou bolest na zádech. Svět se se mnou zatočí, zaryju ruce do přikrývky, kterou se mnou stáhl z postele a zhluboka dýchám. Snažím se nemyslet na pal, který mě ničí.
"Zřejmě ti to nestačilo," ozve se posměšně. V obavě dalšího přívalu nesnesitelné bolesti se pouze přikrčím a semknu pevně víčka. Ve stejný okamžik někdo rozrazí prudkou silou dveře.
"Ven! Chyťte ho!" zaslechnu pár mužských hlasů a posléze i hlasitý dupot. Nechápavě jsem zvedla zrak. Asi metr ode mě postával postarší muž v uniformě. Vytřeštěně se na mě díval a jenom stěží dokázal skrývat rozhořčení nad tím, čeho byl právě svědkem.
Nic jsem nechápala. Ale najednou jsem se cítila nahá, zranitelnější než obvykle. Styděla jsem se za své oblečení, protože toho víc odkrývalo, než zakrývalo. Zbrkle jsem se vydrápala na nohy a skočila na postel, kde jsem zalezla s nohama přitaženýma k bradě, co nejdál to šlo. Musela jsem působit dojmem raněného zvířete, ale nemohla jsem si pomoct. Snášela jsem strašně těžce každý lítostivý pohled, který mi ten neznámý věnoval.
"Jste volná," přistoupil ke mně muž v černé vestě. Nechápala jsem význam slov, která právě řekl. Jenom jsem se krčila na posteli a bála se, že se probudím. Tohle přece nemohla být pravda. V zázraky jsem přestala věřit už hodně dávno.
"Slečno?" přišel ke mně blíž a zkoumavě se na mě podíval, "Jste v pořádku?" na okamžik to vypadalo, že se mě dotkne, ale na poslední chvíli si svůj úmysl rozmyslel. Neodpověděla jsem mu. Vnímala jsem pouze hlasitý křik v domě a slzy, které se mi začaly tlačit do očí. Nebránila jsem se jim, protože mi přinášely úlevu. Pocit svobody.
"Svoboda..." to slovo jsem musela vyslovit nahlas, abych se přesvědčila, že nesním. V ten samý okamžik se muž v uniformě rozhoupal, posadil se ke mně na postel a beze slova mě neohrabaně objal kolem ramen. Nevadilo mi, že jsem před ním pouze ve spodním prádle. Pevně jsem se k němu přitiskla a máčela mu jeho služební oblečení. Po chvilce jsem ucítila letmý dotek ve vlasech. Nemluvil, ale vím, že věděl, jak mi je. Moc dobře to věděl, proto na okamžik odložil drsnou masku strážce zákona.
"Promiňte.." snažila jsem se překotně omlouvat, když můj pláč stále neustával. Naopak, sílil. Jako bych ze sebe potřebovala odplavit veškerou špínu, co se na mě za ta léta usadila. Jako bych odplavovala všechny vzpomínky. Jako bych se snažila očistit.
"Jen plačte," zaslechla jsem vedle sebe mužský hlas, "zasloužíte si začít znovu," ano, zasloužím, chtěla jsem začít křičet na celé "Doupě lásky", ale hlas se mi zadrhl v hrdle. Najednou se ve mně vystřídalo tolik protichůdných pocitů, že jsem je nedokázala sama identifikovat. Ale jedno jsem věděla zcela jistě - chci začít znovu, úplně od začátku. Chci být lepším člověkem. Věděla jsem, že to nebude snadné, ale po všech útrapách, kterými jsem si za poslední půl rok prošla, mě už nic nemůže zastavit. Opět se u mě začíná objevovat chuť do života. Ano, žít zase naplno... tak, jako dřív...
"Děkuju," odtáhla jsem se od policisty a pomalu se zvedla z postele. Nemusela jsem ho ani nijak pobízet, okamžitě pochopil sám. Zvedl se také a opustil pokoj. Nechal mě samotnou, abych měla možnost srovnat se s tím, co se během posledních pár minut odehrálo.
"Jsem volná..." uvědomila jsem si krásnou skutečnost, přistoupila jsem k oknu a odvážila se ho konečně po tolika měsících otevřít. Do pokoje vnikl chladný vzduch. Dýchala jsem zhluboka, až se mi z toho točila hlava. Nasávala jsem vůni svobody.. dneškem počínaje jsem volná jako vítr.. můžu se prohánět městem jako on.. svištět, kam se mi jenom zachce... zfanatizovaně jsem hleděla na proudící davy venku na ulici. Můžu být jednou z nich... zamíchám se mezi ně a půjdu s davem... už nikdy proti proudu.
Zbrkle vytáhnu z pod postele ošumtělou tašku, přejdu ke skromnému šatníku a vytáhnu pár střídmých kousků oblečení, které se mi podařilo před Sebastianem nějakým zázrakem schovat. Zbytku se ani nedotknu. Jenom si štítivě přeměřím všechno, co mi Seb do "Doupěte lásky" koupil. Nic z toho už nechci v životě vidět!
Mezi dveřmi pokoje se na posledy otočím. Pohledem přejedu stěny s růžovým nádechem, rozházenou postel i pár kýčovitých doplňků, které mi tu měly dělat všechno "příjemnější"... sem už se nikdy nechci vrátit, to radši umřu. Nic mě tu už nedrží, jako by spadly všechny neviditelné zámky. Překročím práh pokoje a rozhlédnu se po dlouhé chodbě. Na konci postává skupinka holek ve spodním prádle. Dora líně popotahuje z dlouhé cigarety a každou chvíli vyfoukne dým do obličeje jednoho z bezradných policistů.
"Nikam nepůjdu, je ti to jasný?!" slyším ji hystericky zavřeštět.
"My se odtud, panáčku, nehneme. Tohle je totiž náš domov, víš?" zaslechnu další, lehce nakřápnutý hlas. Podle hrubého tónu a nevybíravého způsobu jednání, usoudím, že se do sporu vložila Magda. Nejotrlejší a zároveň také nejstarší ze spolku. V duchu policistu lituji. S ní si není radno zahrávat. Dostala jsem se s ní do křížku pouze jednou, ale ponaučení jsem si odnesla do konce života. Ne nadarmo se jí většina holek v doupěti vyhýbala - a nebo jí naopak podlézala. Stejně jako ty, které s ní v tuto chvíli postávaly na chodbě a obouvaly se do nevinného muže. Bylo mi z nich zle. V první chvíli jsem pocítila stud, za to, jaké jsou, ale než jsem stačila sejít po točitých schodech do přízemí, došlo mi, že ony se do mých přátel řadit rozhodně nikdy nemohly... to, jak se nyní chovaly mohlo jít klidně mimo mě, protože jsem nikdy nebyla jednou z nich. Tak hluboko jsem totiž nikdy neklesla... Nikdy jsem se nedostala do fáze, kdy bych si přestala sama sebe vážit.
"Husy," zaslechnu kousek za svými zády. Lehce pootočím hlavu do strany, abych se vzápětí střetla s pohledem policisty, který vtrhl před pár okamžiky do mého pokoje a vysvobodil mě tak ze spárů "Doupěte lásky" jednou pro vždy. Váhavě se na něho pousměju, ale téměř okamžitě se od něho zase odvrátím a zamířím kolem dvou vyděšených hostesek k východu. Nechci, aby četl v mém pohledu, který měl vyjadřovat pouhý vděk za záchranu, něco víc. Bude lepší, když odsud vážně zmizím, co nejdřív.
Přitáhnu si blíž k tělu tašku, jako by snad hrozilo, že mi někdo těch pár hadříků ukradne, a odhodlám se překročit práh "Doupěte lásky". Jakmile překonám první schod, veškeré obavy ze mě spadnou, ale pouze do chvíle, než spatřím dva metry od sebe důvěrně známou tvář.
"Ty děvko! Já si tě najdu, rozumíš?!" zarazím se v půli pohybu. Není pochyb. Dva policisté nacpou spoutaného Sebastiana násilím do policejního auta a zabouchnou za ním dveře. Oba se přitom pořádně zapotili, Bastian se dost bránil a nedal jim nic zadarmo.
Zůstanu stát na místě a křečovitě svírám svou kabelu. Sebastian si mě nenávistně přeměří skrz zavřené okýnko a poté přečtu z jeho rtů jednu větu: "Najdu si tě,"
Nedokážu se nad jeho samolibostí zasmát. Je mi úzko z jeho agresivního pohledu, kterým mi slibuje pomstu. Znám ho. Pokud dostane svobodu, půjde po mě. Co mi tedy zbývá? Nechat se od něho lapit jako moucha do pavučiny, kterou kolem mě nastražil? Utéct před ním? Nebo jenom doufat, že ho odsoudí...?
Za volant nasedne poslední z přihlížejích policistů, nastartuje motor, zapne houkačku a posléze vykličkuje mezi davem čumilů na silnci...
Trvá to, než ten protivný zvuk utichne. Ale když nastane konečně vytoužené ticho, uvědomím si, že mi právě začíná nový život...
Na druhou stranu jsem si zase moc dobře uvědomovala, že nemám domov, ztratila jsem všechny přátele a rodina mě zavrhla... a Shin? ... Kdo ví, kde mu je konec....
By Linut
